Konečné řešení aneb Patky a zmatky

Narazil jsem v poslední době s různými kolegy dvakrát na stejnou terminologickou nejasnost, která se táhne českým typografickým názvoslovím už celá desetiletí. Jedná se o nedostatečně srozumitelný význam slov patka a pata a s nimi související (přiznejme hned, že dosti nešťastné) rozdělení písem na patková a bezpatková.

Pata, hlava, serif
Jednoznačné pojmenování částí liter

Kde jinde začít v hledání pravdy než v odborné typografické literatuře… Vzal jsem si na pomoc několik svazků ze své knihovny. Jako referenční příručky mi posloužily zejména Tvorba typografického písma autora Oldřicha Menharta [1], Typografická písma latinková Oldřicha Hlavsy [2], Krásné písmo ve vývoji latinky Františka Muziky [3], Typografický manuál Vladimíra Berana a kolektivu [4] a text bývalé oborové normy 88 0111 Písmo, písmařství, písmolijectví [5]. Ve výběru bohužel převažují knihy z přelomu padesátých a šedesátých let, je to však dáno tím, že většina novějších publikací se definici odborných termínů nevěnuje dostatečně důkladně, nebo dokonce vůbec.

Rozdělení na patková a bezpatková písma se prosadilo převážně mezi laickou veřejností, ale výjimkou není ani dostupná odborná literatura. Vžil se v češtině termín patka pro příčná zakončení tahu písmena, která mají svůj předobraz v římských monumentálních nápisech (Scriptura Monumentalis), kde rozšíření konců tahů bylo důsledkem tehdejší kamenické techniky, jak udává ve svém veledíle František Muzika.

Literatura

Souběžně se však ujalo užívání anglického slůvka serif pro tentýž prvek písmové anatomie, označení serifová písma pak jako synonymum pro takzvané antikvy, které se přímým zakončením tahů vyznačují. Knižní úpravce Oldřich Hlavsa v Typografických písmech klade rovnítko mezi serif a patku, když kupříkladu na straně 131 píše, že „z verzálek jsou typické […] kolmé patky C, S“ a hned na straně 137, že „verzálky mají již tenké ploché serify“.

Problém nastává hned při srovnání s  učebnicí Oldřicha Menharta, který v kapitole Anatomie typografického knižního písma píše, že „jsou to především serify, hlavy a patky písmen, které mají podstatný vliv na utváření celkového rázu písma a jeho plynulosti“. Přičemž patkami nazývá spodní, horizontálně vybíhající zakončení minusek a, b, d, u. Na straně 105 dokonce označuje patkou dolní svislý serif C, když tvrdí, že „hlava a patka pomáhají jen nedostatečně k vyvážení pravé poloviny písmena“.

To František Muzika je v užívání terminologie mnohem důslednější, v rejstříku prvního dílu odkazuje čtenáře „patka viz serify“. Serify dále dělí na jednostranné, oboustranné, ostré, skryté, štěpené, trojhranné, tupé a vyvinuté s příslušnými odkazy. Dolní zakončení dříků nazývá pata, ale zároveň jim tím neupírá možnost mít charakter serifu, popisuje například „horizontální serify na patách dříků malých liter b, d, u“.

Vladimír Beran se nemůže rozhodnout. Příčným zakončením tahů sice říká serify, ale pravostranný výběh minusky a označuje v nákresu na straně 13 žluté části patka, zatímco na předchozí straně udává, že pata písmena je dolní zakončení dříku minusek a, b, d, u.

Oborová norma

Domnívám se, že tvůrci oborové normy si byli velmi dobře vědomi zmatků, které i mezi odborníky zbytečně vznikají, a tak jim ve svém textu učinili jednou provždy přítrž. Ponechali pouze dva termíny, z ryze praktických důvodů je označení patka z hesel vypuštěno:

Serif: příčné zakončení tahu písmena (dříve nepřesně „patka“), rozlišuje se svislý serif — svislé zakončení oblých tahů, např. u písmen „C“, „S“; syn. Zásečka.

Pata: kresebné zakončení dříků písmen „a“, „b“, „d“, „u“, někdy také „U“.

Považuji za důležité upozornit na fakt, že patu coby stylotvorný prvek mohou obsahovat také písma bezserifová, například Helvetica či Akzidenz-Grotesk u minusky a (viz obrázek). Je nežádoucí nazývat tato zakončení svislého dříku slovem patka, stejně tak není vhodné označovat lineární bezserifová písma jako bezpatková. Hlava a pata litery, jednoznačné termíny, pak tvoří kompaktní, analogickou dvojici.

Je s podivem, že současná odborná literatura tuto problematiku dostatečně nereflektuje. Pavel Kočička a Filip Blažek v Praktické typografii [6] ještě považují bezserifový a bezpatkový za synonyma — na straně 245 své knihy píší hned pod nadpisem Bezserifová písma „grotesk navrhl Alois Studnička jako ukázku bezpatkového písma pro výuku výtvarné výchovy“. Ještě víc zabolí soustavné a neodborné dělení na patková a bezpatková v odborném časopise Typo [7], kde ani písmotvůrci v tomto nejsou výjimkou (František Štorm).

Řešení

Můj návrh je tedy prostý — ponechat písmové anatomii pouze patu, důsledně používat serify namísto patek a také jednoznačné rozdělení na serifová a bezserifová písma. To vše přinejmenším v odborné literatuře, kde je nutné užívat terminologii co nejsprávnější.

Shrnutí

Pata a patka, ačkoliv označují dvě odlišné věci, jsou matoucí, protože v odborné literatuře (starší i současné) jsou často používány nesprávně. Bývalá oborová norma na problém reagovala tím, že termín patka vypustila úplně a upřednostnila dostatečně zažité synonymum serif, což je jednoznačně funkční řešení. V okamžiku, kdy příčným zakončením písmových tahů neříkáme patka, je rozdělení písem na patková a bezpatková bezpředmětné.

(Aktualizováno a doplněno 12. 3. 2008.)

Literatura k prostudování

  1. Tvorba typografického písma | Oldřich Menhart (první vydání, 1957)
  2. Typografická písma latinková | Oldřich Hlavsa (druhé vydání, 1960)
  3. Krásné písmo ve vývoji latinky | František Muzika (druhé vydání, 1963)
  4. Typografický manuál | Vladimír Beran a kolektiv (třetí vydání, 2003)
  5. 88 0111 Písmo, písmařství, písmolijectví; přepis na www.typo.cz
  6. Praktická typografie | Pavel Kočička, Filip Blažek (druhé vydání, 2004)
  7. Magazín Typo | www.magtypo.cz

Komentáře (16)

  • Myslím, že řešíš ten menší ze dvou problémů, tj. to jak se říká písmům celkově. Je to sice nepřesné a pro odbornou literaturu nevhodné, ale nezavádí to takový zmatek jako použití slova patka pro serif.

    Hned v úvodu tvrdíš: „patka a pata, z nichž každý ve skutečnosti znamená něco jiného“. To není pravda. Problém je že patka má význam dvojí (různé literatury): serif či pata. Při použití termínu patka v typografii je čtenář zmaten a neví, o kterém stylotvorném prvku se mluví (zda o serifu či o patě). Proto jest třeba použítí therminu patka zakázat, tvrdě stíhat a vyhladit! Především použití slova patka pro označení serifu jest zločinem a nestoudnou simplifikací.

    Pro therminy patková a bezpatková (písma) bych prodávání odpustků povolil. Velmi drahých.

  • → Davide, cítím, že v perexu jsem se nevyjádřil dobře, proto ho přepisuji a netvrdím, že to je úprava poslední. Za therminy patková a bezpatková hodlám upalovat na hranici.

  • Zdravím, zdolání množství slov mne dovedlo nejen až sem (na konec), ale i k drobnému dotazu, kterýž v plné šíři odkryje míru mé neznalosti, což mi, vzdělaní pánové, jistě odpustíte.
    V odkazu (níže) jsem nastínil předmět otázky. Čísly jsou označena místa, která bych s čistým svědomím nazýval serif. Patku chápu jako část serifu. Pakliže se příliš nemýlím, mohlo by existovat i nějaké konkrétní členění takových patek, například podle toho, kde se k písmenu napojují (dole vlevo, nahoře vpravo, …). Je-li tomu tak, jaké? Za odpověď díky.

    http://www.volny.cz/lordhadr/hlava_i_pata.gif

  • Milý Pastelko, pokud jsi dočetl až nakonec, musím ti s politováním oznámiti, že jsi četl velice nepozorně. Pokud bys totiž četl pozorně, nikdy bys nevzal do úst (potažmo klávesnice) termín patka, protože jsem ho zakázal. Na svém obrázku jsi velmi nešetrně serify amputoval a udělal z nich mrzáky. Například u čísel 2 a 3 jsi z jednoho oboustranného serifu udělal dva, stejně v horní partii verzálky L. Tím se dostáváme k názvosloví. Hlava minusky l má tvar jednostranného (řekněmež levostranného) serifu, na účaří je dřík písmene zakončen serifem oboustranným (2 + 3). U verzálky zříme jeden serif oboustranný (1 + 4), jeden jednostranný (2) a k tomu ještě krásný, velký, svislý serif klínový (zakončení příčky L).

  • Drazí přispěvatelé. S nemalými obavami se odhodlávám k laické reakci. Musím se přiznat, že pro mě dlohou dobu bylo rozdělení termínů serifová/bezserifová a jejich počeštěných ekvivalentů patková/bezpatková v případě základního rozdělení typů písem poměrně přehledné. V návaznosti na tuto skutečnost mě pobavila reakce autora článku, který posílá mnohé výklady tohoto problému do horoucích pekel, nehledě na jméno jejich autora. Témeř jem se zalekl rekce v diskusi, kdy autor na adresu nebohého Pastelky téměr absolutisticky hřímá:“…protože jsem ho zakázal“. :o) Z mého pohledu by nebylo prohřeškem uvádění výše uvedených ekvivalentů a mezi termíny serif, patka bych vložil rovnítko. Ty bych samozřejmě striktně oddělil od označení pata. Nyní můžete tít do živého.

  • Řeknu to za Martina:
    1. slova pata patka jsou si velmi podobná a proto není vhodné je používat ve stejné terminologii k označení různých věcí
    2. není dobré klást rovnítko mezi pojem jasný (serif) a pojem nejasný (patka)
    3. obecně se v případě zmatení pojmů v terminologii doporučuje zavést pojem nezávislý, tj. i v tomto případě místo nejasného patka („pata“ nebo „serif“?) norma zavedla jednoznačný pojem pata (znamenající pouze „pata“ — v uvozovkách je popisovaná *skutečnost* tak, jak je popsána na obrázku výše). Pojem zmatený je pak třeba zatlouct do země (kdyby to stále nebylo jasné je to slovo patka).

  • Děkuju Vám, Davide, za tento výklad. V podstatě se jedné o shrnutí obsahu článku, ke kterému se tato diskuse váže. Jeho obsah samozřejmě chápu, pouze jsem na něj reagoval. Problém asi netkví pouze v používání podobných slov při definování odlišných pojmů. Jako příklad bych zmínil slova návěs a přívěs, jakožto prvky rozšíření ložné plochy u nákladních vozidel. Pro ty také existuje jasná definice, ale v běžné mluvě se tyto názvy velmi často používání s oním rovnítkem. Za daleko důležitější považuju jasnou definici toho kterého označení. V rámci přehlednosti v názvosloví s Vámi ale mohu souhlasit.

  • Asi jsem svého čtenáře zahltil hromadou údajů, v nichž se ztratila srozumitelnost sdělení. Tímto děkuji Davidovi za užitečnou rekapitulaci.

    Čmuďo, doufal jsem, že mé hřímání (jakkoliv oprávněné!) bude bráno jako nadsázka. :)

  • Drahý Martine. Tvé hřímání jsem samozřejmě jako nadsázku bral. Důkazem ti buď emotikon za vybraným citátem.

  • Nebude to více než měsíc, co jsem se durdil nad zmatečností tuzemské serifové terminologie. Prostudoval jsem tehdy všechny materiály, které Martine uvádíš výše, ale k oborové normě jsem se nepropracoval. Děkuji za doplnění této skládačky.

  • Martine, dostaneme se k tomu, že budem zakazovat/zavrhovat slova, které podobně znějí? Patka je přeci samostatné slovo s jiným významem, byť i možná podoba zdrobněliny paty. A vlastně se jedná o český překlad slova serif. Vnímání terminologie je myslím poměrně jednotné, pakliže si ovšem někdo nepřečte učebnici od Oldřicha Menharta. Jinak asi nebude nikdo zaměňovat patu za patku, pakliže ji ovšem nebude brát jako serif, a v tom případě bude lepší když jí nazve patka ;)

  • Přiznávám, Tomasi, že jsem se ve všech těch dedukcích trochu ztratil. Ale až se z košatosti tvých myšlenek vymotám, možná ještě vše přehodnotím. :)

  • Velmi doporučuji nahradit slovo přívěs termínem trajler. Bude to stejně blbé, jako nahrazovat slovo patka slovem serif. Nebude však docházet k záměnám u slov podobně znějících – návěs a přívěs. :-)

  • Miras: Pokud se mezi laiky používá termín „návěs“, mezi lidma z oboru a v odborné literatuře „návěs“ i „trajler“, tak vybereme „trajler“, zní to učeněji a cizeji, přičemž se to nesplete s laickým termínem používaným v obecné mluvě..

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archivy

Rubriky