Aktuálně ze Zlína, Brna a Prahy o písmu, multimédiích, knihách, grafickém designu, vágusech a filosofii

Všechno souvisí se vším. Někdy se člověk nacestuje ažaž, ale třeba nakonec uvidí nevídané a pozná nepoznané.

Zastavení první: písmo

Prototype

Ve čtvrtek 8. listopadu byla v Bezejmenné galerii Fakulty informatiky Masarykovy univerzity v Brně zahájena výstava Prototype studentů grafického designu ze zlínské Baťovy univerzity, která představuje výběr studentských typografických prací z loňského akademického roku. Soudě podle pozvánky se jedná o mix iniciál, nalézaných písem, kaligrafických prací i prvních pokusů o autorskou abecedu pod vedením Lenky Baroňové.

Vernisáž jsem samozřejmě nestihl, protože v tak (s prominutím) blbý čas jsem se dopravit zkrátka nemohl. Ale nemusím zoufat já ani vy, co jste na tom obdobně, protože výstava trvá do poloviny ledna. A navíc — jak jsem se dozvěděl během páteční návštěvy Zlína — bude výstava ve zhruba dvojnásobném rozsahu prací pokračovat v únoru v prostorách tamní univerzity. Pokud už budete mít do Zlína cestu, naplánujte si ji nejlépe na 19.—23. 11., kdy se v Alternativě a „Dvanáctce“ koná multimediální festival Mixer s řadou přednášek o grafice (Aleš Najbrt a Zuzana Lednická, o které bude řeč později), grafitti, speciálních efektech, designu, motion grafice (Alan Záruba a Lukáš Veverka), hudbě a podobně. Program je docela nabitý, chystá se množství doprovodných akcí… podívejte se raději rovnou na www.mixer.utb.cz.

Intermezzo: René

Po návratu do Brna jsem cestou z autobusového nádraží pojal myšlenku, že musím učinit něco pro své kulturní vyžití, a tak jsem zašel do Místodržitelského paláce Moravské galerie na výstavu vítězných prací soutěže Nejkrásnější české knihy roku 2006, která probíhá od 11. 10. 2007 do 6. 1. 2008. Ale ještě než jsem dosáhl svého cíle, vlastně jen pouhých pár desítek metrů od výstavní budovy mne popatřil uslintaný vágus s obrovským barevným monoklem na pravém oku, drze mi zkřížil cestu a pravil: „Dobrý den, mé jméno je René Urbánek, bytem Údolní 21, a jsem filosof-buddhista, učitel učitelů, taoista, ale také katolík. Dříve jsem se věnoval výuce religionistiky, ale nyní, v této kapitalistické době, kdy již titulu neužívám, živořím na dně společnosti, ač nejsem komunista ani homosexuál, neholduji alkoholu ani drogám — vyjma celkem dvou cigaret vždy ráno a v poledne, pomáhají mi meditovat.“ Nejsem si jistý, co mě na Reném, tak fascinovalo, že jsem se zastavil, abych si poslechl celý příběh až do vyústění, kdy mě samozřejmě požádá o peníze; snad to byla ta květnatá mluva nebo dojemná nehybná nudle pod nosem, která mě tak přitahovala… vážně nevím. Dobře jsem udělal! Jinak bych si totiž nikdy nevyslechl asi dvacet citátů od Lao-c’ a nikdy se nedozvěděl, že:

  • Reného maminka měří sto padesát centimetrů
  • monokl pod okem mu způsobili zlí lidé za to, že somroval
  • žije v holobytu
  • je schizofrenik a jestli bude zlobit, půjde na operaci mozku
  • je vědecky dokázáno, že zubní kartáček stojí patnáct korun, zubní pasta osmnáct a paštika dvanáct
  • brzy mě požádá o horentní sumu, aby přežil týden do důchodu
  • věnuje se východní kaligrafii
  • za sto korun pro mě vytvoří kaligrafické dílo 83 metrů dlouhé a 35 metrů, 22 centimetrů a 16 milimetrů široké

Krom toho se mi také zalíbila přímočarost, s jakou mi nakázal, abych si vzal tužku a papír a napsal si, že mu mám na adresu René Urbánek, Údolní 21 co nejdříve zaslat:

  • jeden pár sportovní obuvi č. 46
  • Hrabala a Kafku
  • rádio + kazety Pink Floyd a Beethovena
  • den a hodinu, kdy se spolu setkáme před červeným kostelem, aby mi během pěti hodin vylíčil svůj život a já o něm mohl napsat knihu

Zkrátka: dal jsem nakonec učiteli učitelů padesát korun za krásný výkon, slíbil mu Kafku a Hrabala a vyloudil tím na jeho tváři až dětsky krásný úsměv. Pozvat ho na čaj a vyslechnout si rozpravu o globálním úpadku hodnot jsem už sice odmítl, ale i tak se se mnou René rozloučil jako s nejlepším přítelem, a to slovy: „Do pěti let mi vybavíš celý byt!“

Zastavení druhé: knihy

Nejkrásnější knihy roku 2006

Výstava nejkrásnějších českých knih není rozsáhlá, a tak je tradičně umístěna do několika vitrín v úzké chodbě vedle hajzlíků. Ke knihám, které nevidíte, se vyjadřovat nebudu, nejlepší bude, když si názor uděláte sami. Musím ale zmínit vizuální styl výstavy, který má na svědomí Zuzana Lednická ze studia Najbrt — nemůžu se zbavit pocitu, že právě Zuzana je hlavním tahounem studia, její realizace mi až na výjimky připadají nadmíru nápadité a výtvarně zdařilé zároveň. Celý jednoduše geniální nápad je letos postavený na vystřižených literách z Muzikova Krásného písma, nalepených na čistý bílý papír, dohromady tvoří text Nejkrásnější české knihy roku 2006. Litery jsou vybrané vesměs z přezdobených a patřičně bizarních titulkových písem 19. století, ale výsledek překvapivě nepůsobí příliš archaicky. Motiv se pak opakuje na katalogu, který nemá klasickou obálku, ale je ve hřbetu oblepený knihařským gázem, tvoří polotovar, knižní blok před zavěšenými do desek. Vítězné knížky jsou vevnitř doplněny informativními texty umístěnými na středovou osu a jsou tak samostatnými tirážemi. Vše originální, efektní, avšak nikoliv samoúčelné.

Jak je už zvykem, nejvíce cen (tři) získal Zdeněk Ziegler, který je zároveň členem poroty. Nevím, jestli je to nějaké české specifikum, ale nechápu, jak může v porotě zasedat člověk, který se zároveň svými pracemi v soutěži účastní. Tohle není diskuse o pravidlech nebo o tom, zda pro sebe pan Ziegler hlasuje, ale především otázka osobní profesionální etiky, která podobný střet zájmů zkrátka nepřipouští. Já si práce pana Zieglera vážím, jeho knihy opravdu patří k těm nejlépe upraveným, ale podobné jednání připadá nejen mně jako hrubě neprofesionální.

Instalace knih do vitrín je samozřejmě problematická proto, že z drtivé většiny výstavních exponátů uvidí návštěvník pouze obálku, a tak nemá možnost díla komplexně posoudit, což právě u knih je maximálně důležité. Naštěstí jsou aspoň některé vítězné knihy k zakoupení nebo nezávaznému prolistování u pokladny, kde jsem si velice hezky popovídal s milou starší paní, která mě upozornila na zlevněnou publikaci Český filmový plakát 20. století (upravenou Petrem Babákem, bude o něm řeč) a také na to, že od nového roku přecházejí knihy do vyšší sazby DPH. Ach jo.

Zastavení třetí: grafický design

KodexDesign

Kromě plakátu jsem v jednom regále objevil pro mě dosud neznámé nulté číslo sborníku nejen o vizuální komunikaci s názvem Kód, který byl výsledkem diplomové práce Markéty Hanzalové a vyšel v červnu 2004. Má pěkný novinový formát a příjemný papír, ale hlavně je nabitý čtivým obsahem. Velmi mě zaujal rozhovor s Danielem Bartekem z agentury Ogilvy & Mather (v obsahu nechtěně vtipně překřtěné na Ogilvy & mother, v samotném článku potom na Ogilvy & Mother). Bartek se velmi otevřeně a zasvěceně vyjadřuje o situaci zejména v české reklamě, vztahu s klienty, fluktuaci zaměstnanců, jejich (ne)schopnosti plnit zadání nebo vzdorovat nekoncepčním a nekompetentním požadavkům zadavatelů a podobně. Přestože ve firmě tohoto typu jsem nikdy nepracoval (a nikdy nebudu), stejné problémy, jen snad z trochu jiného úhlu, jsem často řešil nebo se s nimi aspoň v různých obdobách setkával. Ale i ostatní články stojí za to. František Štorm hovoří o etice typografů, Tomáš Brousil představuje své tehdy čerstvé písmo RePublic, zmiňuje se manifest First Things First 2000 a dostává se i na fotografie z vizuálně-reklamně-městského prostoru Prahy a Brna… a bohužel i na názor Petra Babáka na budoucnost grafického designu a potenciál manifestu FFF 2000, z něhož pro představu vybírám kuriosní „Rád bych, aby bylo daleko víc mladých, kteří skáčou starým po hlavách a dávají jim pěkně pokouřit“. Ach jo na druhou nebo možná stylověji tak to mi ho teda vyndej.

Obávám se, že žádné další číslo Kódu nevyšlo, web kodexdesign.net už nefunguje, což je škoda, protože obsah časopisu je opravdu zajímavý, bylo by hezké kdyby vedle reklamního Fontu a typografického Typa existovalo další komunikační médium. Celý projekt KodexDesign se v současnosti vlastně dostává do zajímavých souvislostí. V úvodu totiž slečna Hanzalová píše:

Projekt KodexDesign se snaží poukázat na nutnost udržení životních ideálů a předsevzetí i v práci grafického designéra, na nutnost přijmout odpovědnost za svou práci, na povinnost neustále se vzdělávat a komunikovat nejen s kolegy, ale i se zadavateli, budovat povědomí o našem oboru a jeho přínosu. Bohužel v České republice neexistuje organizace, která by zásadnějším způsobem přispěla k emancipaci profese a podpořila grafické designéry v jejich práci. (…) Pociťuji potřebu formulace určitých zásad, morálních přístupů a pomoci při jejich udržení.

Jak jsem nedávno psal, organizace s podobnými cíli právě vznikla. Pokud se chcete na utváření budoucnosti grafického designu podílet, můžete se k Unii připojit. Setkání členů se koná už v pondělí 12. 11. 2007 v 11.00 v prostorách Designcentra v Mozarteu a zváni jsou všichni zájemci o členství. Více na webu unie-grafickeho-designu.cz.

Komentáře (20)

  • Ach áno, konečne je cesta do bufetu FI trochu príjemnejšia, tento krát Bezejmenná galerie zaujala.

  • Hm, nějaké staré kazety Pink Floyd se mi někde válejí v krabici ve sklepě, že bych je panu Urbánkovi poslal? :-)

  • Ahoj Martine,
    všiml jsem si že namísto klasické české dlouhé pomlčky (nevím, jaké má přesné typografikcé označení)používáš extra dlouhou pomlčku (opět neznám termín), která s užívá v anglosaské sazbě, a narozdíl od českého obyčeje není znak oddělen od okolních slov mezerami. Myslím, že používat tento znak není zcela typograficky korektní, ale mně osobně se tyto extra dlouhé pomlčky taky líbí.
    Všiml jsem si jinde, že dlouhé pomlčky jsou na webu nahrazvány dvěma krátkými –. Jak ošetřit, aby text rozlišoval spojovník od pomlček. Díky. Martin

  • → Martine, obyčejnou pomlčku nazýváme půlčtverčíková, dlouhou pomlčku čtverčíková, teoreticky by měly být odvozeny z čtverčíku (= stupně písma, více o tom píšu zde). Přestože současná praxe velí užívat pomlčku půlčtverčíkovou, já se většinou držím té delší, i když se nejedná přímo o pravidlo. To je spíš historická záležitost, ve většině starších knih totiž „dlouhou“ pomlčku najdeš také. U mě to je cosi jako didaktický pokus — tím, jak se nadužívá spojovník namísto pomlčky, vytvářím jakýsi protipól. Navíc v řadě písem není dlouhá pomlčka na čtverčík, ale kratší, takže nemusí v sazbě nutně být tak výrazná. Výsledný dojem ovlivňuje také střední výška písma a šíře řezu — ke kondensovaným řezům se zkrátka nehodí, maximálně v nějaké zběsilé akcidenci. S anglosaskou sazbou máš pravdu.

    Pokud se na webu nahrazuje pomlčka dvěma spojovníky, je to lenost, v roce 2008 to nemá valného smyslu, při středoevropském kódování můžeme použít entitu, u UTF-8 zapisujeme přímo kombinací Alt+150 resp. 151. Zápis dvěma spojovníky má smysl v e-mailech, tam ještě s těmi kódováními bývá problém.

  • → Martinové, myslím si, že pokud je e-mail napsán a poslán v UTF-8, k problémům nedojde. Drtivá většina klientů pozná správně kódování a správně ho zobrazí. Pokud někdo používá klienta, který UTF-8 nezvládá, asi by se měl zamyslet na jeho výměnou.

  • Ja potrebuju vedet, co noveho doma. Jestli Helenka topi, nebo te laskou muci. Krom toho to vypada, ze s Novym rokem pribyvaji jen organizacni komplikace. Muzeme si ho doprat v klidu kazdy doma, nebo muzes prijet do Ol. Dej mi vedet, pa. p.

  • → Pavle, nesdílím tvůj optimismus, už jsem párkrát s kódováním v mailech narazil. Nedokážu si představit, jak budu někomu vysvětlovat, že má vyměnit klient nebo freemail (někteří šílenci používají Yahoo…).

  • reného jsem potkala dnes večer, přemluvil mě ke srazu za účelem poskytnutí kafky a hrabala. myslíte, že není nebezpečný?

  • Lucie, já mám pro něj toho Kafku i Hrabala přichystané už tři čtvrti roku, obě jsou to moc pěkná vydání. Ještě jsem mu je nedoručil. Myslím, že René je neškodný, pár citátu od Lao-c Vám asi neublíží.

  • Máte jedinečnou příležitost předat Kafku a Hrabala v pondělí 15.9. 18:30 před poliklinikou Bílý dům a poté pozvat Reného na kakao do Slavie.

  • Dnes další setkání s Reném. Daroval jsem stravenku a slíbil zaslat pár bot na Údolní 21. René tvrdil, že vyučuje na filosofické fakultě, ale pak se ukázalo, že byl jednou s jedním profesorem na kávě.

  • A já pro něj mám ještě pořád Kafku a Hrabala… usedá na ně prach. Sraz a kakao jsem nestihl, myslím, že stejně nakonec půjdu do pekla.

  • Včera jsem šel okolo Údolní 21. René má na zvonku napsáno: „Zvonek nemluví, ale zvoní.“ :)

  • René Urbánek – člověk, co na mě promluvil a já už nedokázal jít svojí cestou dál. Má tak neuvěřitelně obrovské charisma, že by byl jeden vděčný za možnost být mu přítelem. Hlavou mi z našeho krátkého setkání sice lítají pochybovačné otazníky vět Reného skutečného života, ale, nebo snad a právě proto, rád bych se s ním opět sešel.

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archivy

Rubriky