Nabídka na okýnku aneb Čeština na mučírně

Procházeje se ulicemi známých i neznámých měst a míst, byv zároveň patřičně vzdělán v oboru písmomalířském a též jsa znám svou citlivostí k otázkám jazykovým, naráží člověk při chůzi uvnitř městské zástavby na mnohé písmové realisace v architektuře, jež prozkoumá pohledem nejprve po stránce písmařské estetiky: zváží sám a pro svou potěchu použité písmo a duktus, rozpal a sklon, barvu i měřítko, načež odtrhne svůj zrak od těchto zdánlivých detailů, jejichž přítomnost nevnímá zástup uspěchaných kolemjdoucích zdaleka tak citlivě jako on (vnímá-li je vůbec), až nakonec přečte si v duchu ještě jednou celý text, čímž ukončí své soukromé zkoumání, nazývané též někdy napůl výsměšně nemocí z povolání. Řeknu vám, že někdy jsou to skutečné perly.

Nabídka platí pouze na okýnku

Babylonské zmatení jazyků

A nebo raději začněme jinak… Shodnou-li se na něčem lingvisté, ti kultivovaní prostovlasí pánové (dámy prominou) ponoření myšlenkami do tučných svazků ohmataných knih — ano, titíž pánové, již se zalíbením hovoří jedním dechem o fonetice, morfologii a syntaxi, sémantice i lexikologii —, shodnou-li se tedy na něčem tito lingvisté, je to především myšlenka, že jedno z největších bohatství jedince spočívá jakýmsi lákavě tajemným způsobem v jeho národní identitě, již podvědomě sdílí se svými krajany i napříč světadíly; v myšlenkách, slovech, básních a událostech, které jedině v příznivé konstalaci času, lidí, náhodných okolností a genia loci vznikají a které zároveň díky vlastnímu jazyku mohou být zaznamenány v nezředěné podobě — se všemi charakteristikami svého vzniku, jež do jiného prostředí a do jiného jazyka jsou prakticky nepřenositelné. A pokud snad ano, tak jen stěží a za cenu nemalých ústupků. Nu považte sami: cožpak lze Hrabalovy krasosmutné prózy anebo Čapkovské povídky předat ve vší celistvosti někomu, kdo české jazykové a geografické prostředí nepoznal? Nelze. Snad moderní básnické texty Kolářovy, Magorovy či Hrabětovy je možno přeložit do cizích jazyků, aby většina podstatného zůstala zachována, ale jsou to zároveň texty vyznačující se částečným vytržením z proudu času i klimatu, takové, jaké rádi nazýváme nadčasovými proto, že opouštějí — někdy samovolně a někdy záměrně — reálie dnešního ve prospěch obecné výpovědi, platné a nezpochybnitelné dnes i za dvacet nebo sto let; tím více, že mají své hmatatelné souputníky v zahraniční literatuře.

Pravděpodobně největší krásou a zároveň i prokletím českého jazyka je jeho různost. Stejná různost, již se snažil prokázat Dobrovský, když připravil k vydání Deutsch-Böhmisches Wörtebuch, tutéž rozmanitost propagoval o několik dekád později Pavel Eisner ve svém veledíle Chrám i tvrz. Milovník češtiny je za to rád, poněvadž tato pestrost je mu municí pro osobitý styl a odstínění drobných významových rozdílů, neposedné dítko se však trápí diktáty, větnými rozbory a souborem výjimek namísto toho, aby se věnovalo všeliké činnosti, která mu v tomto věku připadá o mnoho důležitější. A má snad i částečně pravdu, když vezmeme v úvahu, že rozmanitost češtiny přináší s sebou rozličné svízele a často i leckterá nedorozumění… Buďme však přece jen rádi, že jsou to nedorozumění zhusta neškodná, a někdy dokonce i vtipná.

Jako by nebylo dost na tom, že uvíznout v lepkavé síti utkané českými jazykovědci je tak snadné, podrážejí nám nohy opětovaně také různá místní nářečí, zvyklosti, hantýrky a (quasi)odborné termíny, ke kterým je třeba přihlédnout, nechceme-li si takzvaně trhnout ostudu a dělat si legraci z jevů, jež jsou v podstatě jen povahopisem určitého prostředí, sociální skupiny.

Je to už poněkud delší čas, co jsem se zamýšlel nad předložkovými vazbami na prodejně, na dílně a jim podobnými, které u mne mají lehkou (avšak znatelnou) příměs lidovosti, atmosféru provinčních měst, kde čas plyne tím zvláštně zpomaleným způsobem, který s oblibou popisují autoři laskavé prózy. Vybavují se mi tehdy vesnice mého dětství, kde upocení traktoristé z doby dávno před klimatizacemi orali přilehlá pole, zapíjejíce dlouhou šichtu zvětralým pivem zabaleným v Rudém právu, a navečer na skladě vyfasovali voňavou Solvinu, aby ze sebe smyli dotěrný černý prach. Vzpomínám i na pupkaté montéry a svářeče, kteří na dílně při práci usilovně kleli — možná proto, že nesnesitelné vedro museli místo piva spláchnout žlutou sodovkou s neodbytným rojem vos, neboť na ně při práci bylo více vidět než na polonahé solitéry v polích…

Předložka „na“ se používá ve významu určení místa (kam) a vyjadřuje zpravidla přesnější lokalizaci na povrchu onoho místa (na trávě, na moři, na zádech, na posteli, …). Oproti tomu předložka „v“ je určena pro vyjádření významu uvnitř, zpravidla se jí tedy užívá ve spojeních typu v restauraci, v bance, v domě apod. V případě, kdy vyjadřujeme, že děj probíhá v rámci nějakého místa nebo instituce, je i zde možné, nebo dokonce žádoucí použít předložku „na“ (na poště, na nádraží, na kolejích, na fakultě, na Buchlově, …), ačkoliv je potom nutné rozpoznat konkrétní význam na/uvnitř místa nebo na povrchu podle okolního kontextu. Dokážeme pak jistě vyjmenovat nemalé množství příkladů, kdy lze použít kteroukoliv z těchto předložek, aniž by se význam změnil (na poli/v poli, na zahradě/v zahradě, na okrese/v okrese). Jak už to tak v češtině bývá, u některých jiných však působí spojka „na“ ve významu v rámci místa více než nepatřičně, cize, přestože podle zmíněné jazykové logiky její užití připadá v úvahu (na bance, na restauraci).

Velmi často je však volba té či oné formy podmíněna dalšími faktory a v neposlední řadě i místním územ. (Příruční mluvnice češtiny, LN, 2003.)

Dá se tedy říci, že užití dané předložky je zčásti závislé na vůli autora/pisatele, zčásti je třeba respektovat obvyklou normu a zvyklosti. V některých případech mění užití té které předložky význam sdělení (srov.: byl jsem v úřadě [pracuji tam] X byl jsem na úřadě [vyřídit nějaké papíry]). A nakonec jsou i případy, kdy už sice existuje slovní spojení obvyklé, ale pozornost by si ráda vydobyla invence mluvčího nebo pisatele, a tehdy dochází k těm nejzajímavějším slovním spojením, která svou originalitou udeří čtenáře či kolemjdoucího do očí, vzbudí v něm živý zájem nebo aspoň pobavený smích.

Cenu sympatie za měsíc duben proto získává text Nabídka platí pouze na okýnku z brněnského McDonaldu na náměstí Svobody. Manažer pobočky, který se mi prokáže patřičnými doklady, nechť si u mne vyzvedne jedna zánovní Pravidla českého pravopisu (Academia, 2005) a McFacku zdarma coby milou pozornost neboli dárek zdarma.

21 komentářů

  • jé, to je jeden z nejpěknějších článků, co jsem na poslední době na blogu na své čtečce načetl :)

  • „Okýnko“ bráno jest jakožto místo kontaktní, neboli zařízení, nikoliv ve smyslu prostoru ve stěne. Tedy něco jako „na úřadě“. Dokonce i slovo „okýnko“ by mohlo být obhájeno jakožto obchodní název. Ale vážně, první co se mi po přečtení vybavilo byla zpráva o tom, co na nás chystá pan Langr – kontaktní místo slučující na poštách pro občana vícero úřádů. Tedy taktéž „okýnko“. Potud jen dobře. Ovšem, navrhovaný název „Czech point“ by byl snad i na CzechFacku pro pana ministra.

  • Moje babička odjakživa říká „on je v záchodě“ a mně to přijde dosti podivné. :) Samozřejmě tím myslí, že „je na záchodě“, tedy vykonává potřebu. Ale párkrát jsem přemýšlel, jestli babička jen nemluví spisovně a slušně. Slovo záchod totiž v duchu nahrazuji nespisovným (sprostým) výrazem. Snad je jasné kterým. :)

  • Podle mě je tedy rozdíl i v/na okrese. „V okrese“ chápu geograficky („v karlovarském okrese“), kdežto „na okrese“ chápu právě jako „na úřadě“, tedy na okresním úřadě.

  • #13 – ale když o někom prohlásí, že je největší kanec na okrese, tak je to geograficky nebo úředně ?:)

  • Misha: To je úředně, protože geograficky bych řek v okrese. Možná jsem divnej, ale fakt to tak chápu :).

  • A nejde náhodou o synekdochu (druh metonymie, část za celek, celek za část)? Okénko = celé výdejní místo? Když někdo pije šálek kávy, taky se mu nesmějeme, že pije porcelán. A co taková paní v tchoři? Bydlení pod jednou střechou (samozřejmě se nemyslí na půdě, ale v bytech pod ní)? Atd.? Jinak samozřejmě jako vždy milé čtení.

  • → Jakube, okýnko jako celé výdejní místo — je to tak určitě myšleno, což ovšem zároveň také nevylučuje výše zmíněný terminus technicus „v rámci nějakého místa“ (a není zřejmě z jazykového hlediska podstatné, jestli se jedná o prostor velké pošty, nebo nepatrného okýnka). Stejně tak se říká například na pokladně nebo na přepážce, ovšem ani jedno z těchto spojení se mi za mák nelíbí; působí na mě jaksi nečesky a vyloženě nepříjemně.

    Zajímalo by mě, odkud tahle vazba vlastně pochází, jestli je například převzatá z jiného jazyka, ale nejsem schopný to nikde najít. Spíš si říkám: Cožpak by nebylo vhodnější říkat obsloužíme vás u přepážky, u pokladny, u okýnka? Chápu, že v případě onoho zpropadeného okýnka je trhání uší o to silnější, že jde o (zatím) neobvyklé spojení. A taky chápu, že mé rozhořčení třeba na Ústavu pro jazyk český nesdílejí. Jen jsem si tak posteskl…

    À propos — neříká se spíš paní v norku? Ten tchoř zní morbidně a víceznačně. :)

    → Pokalindas: Pšššššt, je to tajný!

  • Zajímavé, že Tě to tak odpuzuje. Mě se to to právě moc líbí. Není to sice úplně echt správná čeština, ale právě z různých nářečí, místních zvyklostí, neobvyklých pojmenování a podobně jsem byl vždy nadšený. Dyť je to krásný, no ne?

  • → Davide, asi tě zklamu, ale na pivo (moderně do piva!) teď nějakou dobu asi nepůjdu. Musím na sebe dávat trochu pozor, alkohol škodí duši.

  • To mi připomnělo, že se za mého mládí v Praze dycinky jezdilo k Andělu, zatímco dneska jezdí všichni na Anděla. Že by úředně?

  • → Martin Pecina: Ja si myslím, že v některých případech to vzniklo z pohodlnosti: „Pošlu to na Prahu 6“, místo toho abych napsal „Budu si stěžovat u zastupitelstva Prahy 6“ apod.
    Těžko říct, jak vznikly ty geografické případy. Jsem trochu alergický na to, když někdo říká „Jedu na Kladno“ místo „do Kladna“. Tím nic neušetří, spíš tak ze sebe udělá jen burana. Ale asi to bude mít i souvislosti s nářečím.
    Každopádně ti doporučuju Slovník floskulí od Vladimíra Justa, kde je hodně takových češtinářských „třešniček na dortu“ včetně této a určitě se i pobavíš.

  • → Oto, Kladno a spol… v těchto geografických případech se většinou jedná o místní zvyklost, obyvatelé Kladna a mimokladenští to občas nazývají jinak. Jinak Slovník floskulí znám. :)

  • Pořídil jsem si morčata. Pro ty není problém „jít do klece“, „být v kleci“ či „být na kleci“. Vždy se pohybují v relativně stejném prostoru a stále si vyřizují stejné věci a řeší tytéž starosti co před týdnem, včera, nebo před pěti minutami. A já se na ně nezlobím.
    Říkám si tedy – jestli on ten Martin vlastně ví, komu jsou ty nápisy určeny…

    Martine, čím déle tě znám, tím méně ti rozumím :-)

  • Já jsem se jednou průvodčího ve vlaku zeptal (podle místního zvyku), jestli ten vlak jede na Úštěk a on mi odpověděl, že ten vlak jede na naftu. A docela mě tím pobavil :-)

  • Na různé zpotvořeniny s předložkou „na“ jsem si už vcelku zvykl :( Těžko ovšem rozdejchávám cedule na hlavním nádraží v Praze: “Dveře v poruše”.

  • Ano, je to bizarní, nespisovné… a kouzelné.
    Nejúžasnějším kouzlem však je to, jak se Vám „podařilo“ netrefit se. Ano, dejte manažerovi Pravidla pravopisu a dočte se tam, že spisovnou zdrobnělinou slova „okno“ je výraz „okénko“. Toto, a nic jiného, je ten moment, který Vás zasáhl na citlivém místě, což, samozřejmě, velmi dobře víte. Nezbývá mi, než ocenit tu rafinovaně brilantní hru, v níž jste zaostřil pozornost publika na, jen mírně spornou, předložku, aby podstatná hrubka zůstala stranou pozornosti! Bravo! Vyšlo Vám to dokonale, smekám. Všechny komentáře jsou o předložce. Všichni „cítí“, že „je tam něco špatně“. Kdyby tam stálo: „Nabídka platí pouze na okénku“, a bylo to vyvedeno v trochu méně „cool“ úpravě, nestálo by to za pozornost, natož za vyfocení a rozbor. Vynikající ukázka manipulace. Skvěle jsem se pobavil.
    Děkuji Vám srdečně.

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archiv

Rubriky