Na stejnojmennou Pistoriovu příručku pro nakladatele mě nedávno upozornila jedna čtenářka Typomila. Malé recenzi podrobím druhé vydání z nakladatelství Paseka, které se objevilo na knižních pultech v roce 2005.
Vladimír Pistorius (*1951) je současným ředitelem Paseky (na sklonku roku 2005 nás oblažila Muzikovým Krásným písmem), ale knižnímu vydavatelství se věnuje už od osmdesátých let minulého století. Má tudíž bohaté zkušenosti jak s praxí před nástupem počítačového zpracování publikací, tak se současným stavem. Ve své knize se věnuje všem podstatným aspektům nakladatelské činnosti, které budou patrně zajímat především lidi z oboru, ale na své si přijdou také autoři rukopisů, typografická studia a širší veřejnost s kladným vztahem ke knize. Publikace představuje kompilační soubor informací o knize a jejích částech, přípravě podkladů pro sazbu a tisk, používaných tiskových technologiích apod., ale především přináší jinde těžko dostupné poznatky o redakční praxi, provozu a organizaci nakladatelství, specifikách českého knižního trhu, a navíc několik příloh včetně znění Autorského zákona a Zákona o neperiodických publikacích.
Zvláště zajímavá je kapitola věnovaná ekonomice knižního titulu, v níž je na několika příkladech (malonákladová brožura, vázaný román apod.) zcela konkrétně a na základě čísel demonstrována výše nákladů na honoráře a tisk, stanovení prodejní ceny a tiskového nákladu, či vyhlídky na prodejnost a možný realizovatelný zisk. Velmi užitečné pro pochopení systému plánování vydávání knižních titulů a snahy o zamezení jeho případné ztrátovosti!
Nyní se ovšem dostávám od pochvalných slov k částem, které mají rozličné nedostatky. Obzvláště na kapitole Typografické minimum (str. 67) si hnidopich může smlsnout dle libosti. Přestože je valná část kapitoly včetně reprodukované grafiky nekriticky převzata z Beranova Typografického manuálu, podařilo se autorovi ve snaze o zjednodušení zanést několik zbytečných a zmatečných údajů. Už na straně 67 nazval kapitolu 4.2.1 Základní tvary písma — verzálky, minusky, kapitálky, kurziva. Nevím, kde pan Pistorius došel k termínu základní tvary, nicméně míchá dosti nešetrně a nejasně dohromady základní řez, obsahující malou a velkou abecedu, s řezy vyznačovacími. V následujícím odstavci se pak musíme — chtě nechtě — prokousat nepřesným slovním balastem typu „vedle těchto dvou obrazů většina písem nabízí ještě další možnosti“. Přestože autor nedoporučuje používat nepravé (malé) kapitálky, vzniknuvší zmenšením verzálek v sázecím programu, hnedle v dalším odstavci jsou bez rozpaků použity. Stejně tak polotučné písmo, o němž je v kapitole řeč, Times New Roman neobsahuje, a tak je příklad vysázen tučně. Není také tak docela pravdivé tvrzení, že „dnes se v počítačové sazbě stále častěji prosazuje metrická soustava“, protože metrických jednotek používáme jen pro specifické úkoly — rozměry stránek, šíře sazby apod. Písmo definujeme zásadně v bodech!
Podobných drobností je na následujících stránkách požehnaně, svévolně je interpretována písmová osnova, která je zbytečně matoucí. Lehce k smíchu mi přišel průzkum frekventovanosti jednotlivých písem (převzatý z Blažkovy a Kočičkovy Praktické typografie) provedený časopisy Stern a Spiegel v letech 1992—1994, který kromě toho, že je u Pistoria interpretován velmi nepřesně (jednalo se o užití písem v inzerci, nikoliv „výskyt v časopisech“), je také z dnešního pohledu přinejmenším neaktuální; od té doby se situace kvůli razantnímu nástupu počítačové sazby značně změnila.
Ale dosti typografie a sazebních přehmatů, zastavme se ještě na chvíli u kapitoly Tisk (str. 52—55), ze které cituji:
Rozeznáváme tzv. tisk na plocho, při němž tiskařský stroj s plochými tiskovými formami tiskne na jednotlivé archy papíru, a tisk rotační s válcovými tiskovými formami, při němž je papír do rotačky dodáván ve formě rolí.
Ve své dosavadní praxi jsem ještě nikdy neslyšel termín „tisk na plocho“, kterým zde autor označuje klasický archový tisk. Hrubým omylem je tvrzení, že tiskařský stroj má ploché tiskové formy. Forma — kovolist — sice ve své podstatě plochá je, ale zároveň je upnuta na formový válec, což je ostatně pro jakýkoliv ofsetový tisk charakteristické. Komické mi připadá, že na téže stránce je vyobrazen nákres tiskových válců ofsetového stroje, z něhož je princip velmi dobře patrný. (Existovaly sice nátiskové stroje, kde skutečně byla formová deska vodorovná, nikdy se ale nepoužívaly pro realizaci celého tiskového nákladu. Jestli tento princip přetrval dodnes, to netuším.) Možná se autorovi do úvah plete tisk z plochy coby reprodukční metoda…
Přestože na straně 54 tvrdí, že při technologii CTP odpadá výroba filmů, v dalším odstavci už si odporuje, když píše, že „tiskárna musí jako předlohy pro každou barevnou stránku dostat filmy s jednotlivými barevnými výtažky“. Dnes už se s klasickými filmy setkáváme opravdu jen výjimečně.
A závěrečná citace, tentokrát ze strany 169 — kapitola Počítače v nakladatelství:
Zlom a grafická úprava ilustrací. Pro tuto činnost existuje řada lámacích programů, jejichž užití ovšem vyžaduje zkušené profesionály. Tato oblast je, zejména při přípravě barevných publikací, doménou počítače Apple. Typografická studia bývají vybavena touto technikou, na rozdíl od nakladatelství, kde dominují počítače typu PC.
Zajímalo by mě osobně, z jakého důvodu by měl být v dnešní době pro sazbu a zlom (barevných) publikací vhodnější Mac než PC. S tou dominancí to tak horké určitě nebude; časy se mění a „mekařů“ dávno ubylo a krčí se kdesi v koutě.
Byl bych opravdu nerad, kdyby z předcházejících odstavců vyplynulo, že je Pistoriova kniha špatná. Na jednu stranu je sice na škodu, že zmíněné kapitoly nekonzultoval autor s odborníky, aby předešel zbytečným nesrovnalostem, ale i tak je příručka výborným, a hlavně praktickým informačním zdrojem pro široký okruh potencionálních zájemců, její koupě nelituji.
Kuš babo!
Autor zřejmě mluví o devadesátých letech, kdy platilo, že pro „lámání“ se většinou používají Macy. Neříká, že by byly vhodnější, přestože jsou jednoznačně lepší (!). Mekařů neubývá, právě naopak.
A ty Macy… asi by chtělo názor konzultovat s odborníky. ;-)
Cituji z Poradny Ústavu pro jazyk český:
> Chceme-li vyjádřit, že je něco možné, uskutečnitelné, eventuální, můžeme jako synonymum užít i přídavné jméno potenciální: předkládáme klientovi své potenciální požadavky; vyčerpání všech potenciálních možností vědy; zkrášlila okolí pro potenciální kupce. SSJČ i ASCS nabízejí ještě i řidší podobu potencionální: skuteční i potencionální obchodní partneři, ale ta se v praxi – zvláště v psaných projevech – uplatňuje poměrně zřídka.
> Přídavná jména na -onální jsou – v češtině stejně tak jako v západních jazycích (-onal/-onell apod.) – namístě tehdy, je-li východiskem latinské substantivum na -o, 2. p. -onis (professio: profesionální, regio: regionální, ratio: racionální, emotio: emocionální, institutio: institucionální, proportio: proporcionální, dimensio: multidimenzionální). Je-li však východiskem latinské substantivum na -ntia, jsou adjektiva zakončena na -iální (differentia: diferenciální, existentia: existenciální, potentia: potenciální).
Nikoliv; správné jsou obě varianty, ačkoliv potenciální má větší jazykovou logiku. SSJČ je Spisovný slovník jazyka českého, ASCS je Akademický slovník cizích slov.
A k mackum – doufal jsem že tu padnou nějaké pádné argumenty pro jejich obranu, jako například „má jen jedno talčítko na myši, takže se to neplete“ nebo „pro grafiku se používají odnepaměti“ :)
Myš s jedním tlačítkem je určena pro všechny odborníky na grafiku, sekretářky nevyjímaje. :)
Ale zpět ke knize. Skutečnost je ještě temnější faktem, že se A. jedná o vydání druhé a B. cílová skupina (to je však jen má domněnka) nebudou právě ti laici, kterým by výše zmíněné „drobnosti“ nemusely vadit.
Typomile, zatím jsem to neudělal, ale již je načase vyslovit nahlas myšlenku „děkuji za povedený článek“. :-)
Kvůli takovým „drobným“ nepřesnostem už vzniklo v historii několik válek. Martine, doporučením této knihy máš něco hrozné na svědomí.
„Myš s jedním tlačítkem je určena pro všechny odborníky na grafiku, sekretářky nevyjímaje“ – on je grafik v mnoha firmách vlastně jen sekretářka obchodníka :))
P.S.: Mnohdy je grafikem sám obchodník nebo pan ředitel. Je to takový kádr, že se bez něj ve firmě nic neobejde.
vzhledem k tomu, že autor požádal o použití některých ilustrací z PraTypo, čekal jsem od knihy víc (navíc jsem mu ty ilustrace mohl dát v epsu a nemusel je skenovat :), zejména po typografické stránce. nu což.
> ale mám takový pocit, že v něm autor opravil právě chybu v ekonomické části, kdy mu získ nějak exponenciálně rostl :)
Tak pečlivě jsem ekonomiku titulu zase nezkoumal, takže nevím. :)
Po stránce typografické jsem od knihy moc nečekal, od toho je tady jiná literatura, lepší.