Vrcholy české abstraktní grafiky

Křupan z vesnice vyrazil si zase jednou do města, aby tam s vypětím posledních sil uprchl agresivním vietnamským obchodníkům, kteří pod pohrůžkou násilí nabízeli bombasticky ochlupené zimní bundy se slevou (považte!) tisíc korun českých — za pěknou půlkulatou pětistovku. Jenže ačkoliv přece jen oželel vidinu teplého kožíšku, neodolal již vábení otevřeného antikvariátu, z něhož nakonec odešel se dvěma naditými taškami literatury a jiných věcí určených pro potěchu ducha v ceně zhruba tří zateplených vietnamských bund; sice s promrzlými prsty, ale také s hřejivým pocitem u srdce.

Vladimír Boudník

Česká grafika versus vietnamští prodejci — 1:0

Naprosto zásadním neknižním kupem stal se drobný grafický list od Jaroslava Šerých. Ta grafika — krom toho, že si již hoví na jedné ze zdí brlohu svobodného muže — probudila vzpomínky na umění z období 50. a 60. let, v němž česká volná grafika dostoupila svého dosavadního vrcholu. Jedním z posledních jednotících výtvarných směrů byl tzv. informel, svébytná česká odpověď na jeden z tehdejších proudů poválečného umění a zároveň protipól jásavého pop-artu či samolibého fotorealismu. Udělejme si proto společně malý historický exkurs a pokusme se osvětlit si, proč zrovna poválečné umění je v kontextu českého výtvarného umění tak výjimečné.

Domnívám se, že prakticky každý vyhraněný umělecký směr, který má své obdivovatele a okruh následovníků, je pouze nutným produktem dobových okolností, pokračováním objeveného a nebo jeho záměrným popíráním. Zhruba až do 70. let minulého století bylo poměrně nesnadné najít ryzí individuality, které by se natolik vymykaly čitelným proudům moderního umění a zároveň zůstaly vně myšlenkovou nebo formální příbuznost se svými současníky. A pokud už se takové osobnosti našly, zůstávaly a zůstávají většinou dodnes neznámé či neobjevené, poněvadž jen málokdy mají kunsthistorikové odvahu vyzdvihnout produkt tvůrčího génia, který zasahuje mimo rámec jejich dosavadního poznání. A přitom je to jev logický — převratnost, stejně jako trvalou hodnotu nebo zásadní omyly většinou prokáže až čas. A historikové umění se mýlí jen velmi neradi.

Vladimír Boudník

Ani poválečné abstraktní umění nebylo v tomto ohledu výjimkou. Silný příklon k nefigurativnímu zobrazování byl jen nutným výsledkem předchozích padesáti let vývoje malířského a grafického umění, jež vyšlapaly cestu takovému konzumentovi výtvarného díla, který najednou kromě zraku byl nucen zapojit i další smysly, ale především svou vlastní imaginaci. Kde se dříve mohl divák opřít o vnímání reality (jakkoliv třeba stylizované), v 50. letech byl mnohdy uvržen do samotného víru dění, do procesu malby, a to bez pevného bodu v jakémkoliv reálném prvku; často dokonce i název díla nebo přímo jeho absence znesnadňovaly interpretaci podle dřívějších měřítek — samojedinou a nezpochybnitelnou. Můžeme říci, že divák moderního umění dostal svobodu chápat výtvarné dílo na základě svých osobních zkušeností, promítnout do „obrazu“ sebe sama. Nutno však jedním dechem podotknout, že zdaleka ne všichni jsou schopní a ochotní naložit adekvátně s takovou svobodou, a proto je dodnes v očích veřejnosti začasto bráno jako umění jen zobrazování (více či méně) realistické, zatímco abstrakce o své místo do značné míry stále bojuje; a využívá všech dostupných výrazových prostředků, aby si obhájila vlastní existenci.

Nejvýrazněji ovlivnila abstraktní malíře druhá světová válka. Traumatizující zkušenosti válečného stavu vnesly do umění více vážnosti, frustrací, emocionálního a existenciálního obsahu. V Německu a Spojených státech se všechny tyto elementy smísily do originálního guláše akční, expresivní malby, jakési poezie gesta, již reprezentovali Jackson Pollock, Willem de Kooning, Franz Kline a další (u nás třeba Jan Kotík), zatímco Francii ovlivnil zejména Antoni Tàpies, díky němuž se rozbujela hloubavější verze téhož, fascinace symbolem a matérií. Zvykli jsme si už nazývat západnější větev americký abstraktní expresionismus a francouzskou „školu“ informel (neformální umění).

Čestmír Janošek

Společná pro obě vývojové větve byla touha po novém výrazu. Stejná touha, jež nutila své tvůrce využívat netradičních postupů. Jackson Pollock maloval své obrazy přímým litím z děravé plechovky a do obrazu vlepoval drcené sklo, ale práce s hmotným materiálem se stala spíše doménou Evropy, zejména pro český informel byla materiálová struktura jedním z nejpodstatnějších a nejcharakterističtějších prvků. Když jsem psal o mnohasmyslovém vnímání, měl jsem na mysli právě výraznou, často přímo hmatatelnou strukturu obrazu. Převratným objevem tedy je fakt, že obraz na nás nemusí působit jen barvou, tvarem a formátem, ale dokonce i svým povrchem, který může za jistých okolností zcela ovládnout obraz, stát se hlavním prostředkem sdělení. Do popředí se dostává proces namísto výsledku, materiál namísto konkrétního tvaru, který definuje. Dokonalou ukázkou takového přístupu jsou například některé monochromatické obrazy Jiřího Valenty, Jana Koblasy, Zdeňka Berana nebo Roberta Piesena.

Jan Koblasa

Moderní pojetí se však nevyhýbalo ani grafice, spíš naopak. Nebude snad mylné tvrzení, že jestli přinesl český informel něco podstatného světu, byl to přínos na poli grafiky; protože prostřednictvím Vladimíra Boudníka a celé generace lidí, které za svého života ovlivnil, obohatilo se volné grafické umění o zcela nové postupy. Když viděl Boudník v zahraničním časopise nebo snad nějakém katalogu Pollockovy malby, byl v pozitivním slova smyslu šokovaný tím, že na takřka na druhé straně planety uplatňuje kdosi obdobný přístup jako on. Pollock stříkal expresivně barvu velkou štetkou, Boudník zraňoval tiskovou matrici za pomoci kladiva, pilníků, matic a dalších materiálů, se kterými jako tovární dělník přicházel denně do styku. Analogicky k Pollockově akční malbě, a přitom vlastně bez přímého vlivu, vymyslel akční grafiku. Ani struktura, která tolik učarovala malířům, dlouho Budníkově představivosti neodolala. Začal otiskovat zkorodované plechy, které našel vyhozené za zdí továrny, pak také desky, na nichž vytvořil zaschlý nitrolak inspirující strukturu. Dalším krokem na způsob americké poezie gesta byly pokusy s takzvanou magnetickou grafikou, kdy zafixoval lakem na kovovou desku zmagnetizované kovové piliny — spolu se strukturou pilin tak působilo i „kosmické“ tvarosloví magnetických siločar. Strukturální grafiku bylo možno utvářet takřka z čehokoliv: provázky, látky, zmuchlaný papír, laky, písek, kovový odpad, to je jen hrubý výčet možností, jež Boudník naznačil a v jejichž matérii se zrodila grafická tvorba Lubomíra Přibyla, Josefa Hampla, Aleše Veselého, Čestmíra Janoška, Pavla Nešlehy, Antonína Málka, Eduarda Ovčáčka a dalších.

Tak jako vymíraly po celém světě všechny myslitelné -ismy, i tvorba jednotlivých aktérů, dříve tak formálně a názorově spjatých, se začala sobě vzdalovat. Za své vzaly i naivní Boudníkovy ideály o zapojení veškerého prostého lidu do umělecké tvorby, z českého abstraktního expresionismu by se tak zase stal jen další akademismus, který by nutně musel vystřídat nějaký protichůdný proud. Ale otisk materiálu, aspoň pro mne osobně, zůstává stále dostatečně vzrušujícím a nezaměnitelným otiskem své doby.

Doporučuji:

Komentáře (7)

  • pěkný článek
    ale obdivovatelům speciálně tohoto druhu moderního umění nepatřím. Působí na mě depresivně a moji představivost to nijak neprovokuje, podobně jako abstraktní konstrukce se svařeného šrotu.

  • Že prostředí dílenského rýsovače vysočanské ČKD nemohlo inspirovat? Někdy bych tu rozmazlenost v hledání toho „správného“ prostředí upřel odborům i svým přátelům, kteří si rádi ustavičně stěžují. Nechť je Informel přímým důkazem umu, který jde po obsahu povrchem.

  • Kéž by podobné články vyvolávaly v uměleckých srdcích touhu po hloubání v konstrukcích svařeného šrotu, možná by to byla i záchrana před záplavou pseudoabstraktního body artu.

  • Koukám, že mám na dlouho co číst! Objevila jsem Vás dnes zcela náhodou. Díky za článek!

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archivy

Rubriky