Lidové noviny vydávají již delší čas vždy jedno zásadní dílo světové literatury týdně. Před nějakými dvěma týdny došlo i na skvělou sondu do života zkažené (a patřičně brutální) pubertální mládeže — Mechanický pomeranč britského grafomana Anthony Burghesse (poprvé vydán v r. 1962).
U nás se jedná o vydání zatím čtvrté, a to ve výborném překladu Ladislava Šenkyříka. Edice se jmenuje Světová literatura a více o ní se dozvíte na webu www.svetovaliteratura.cz.
Nástin děje: Čtyřčlenná banda výrostků pod vedením Alexe se baví vykrádáním obchodů, mlácením nevinných občanů nebo konkurenčních gangů, kradením aut a animálním souložením velmi, velmi mladých dívek. Až když jednou překročí určité meze, Alex nešťastnou náhodou zabije cizí ženu, a je odsouzen na hezkých pár let vězení. Jeho jedinou šancí, jak co nejdříve opustit kriminál, je podstoupit experimentální léčbu prosazovanou tehdejší vládou a hlavně ministrem vnitra. Spočívá ve vytvoření podmíněného reflexu zhruba ve smyslu: vidím nebo konám násilí = pociťuji nesnesitelnou nevolnost. Ačkoliv léčba do jisté míry funguje, má jisté negativní důsledky (nebudu prozrazovat), ale hlavně vytváří ze své oběti bytost neschopnou vlastního rozhodování, loutku v rukou přání společnosti — mechanický pomeranč.
A pak se ta ouldaná kartáč na podlaze natáhla přes všechny ty šlágující se vřískající kočičky a popadla mě za fútku, přičemž na mě pořád řvala „Aúúúú“, a já tak trošku ztratil rovnováhu a tentokrát jsem skutečně upadl do rozcáknutýho mlíka a mezi rozzuřený ketky a ta sratá forela, jak ležela vedle mě na podlaze, mě začala mlátit pěstí do fejsu, přičemž skrímovala: „Škrábejte, zmlaťte ho, vytrhejte mu nehty, tý zkažený mladý hnidě,“ což mohla volat tak akorát na svý kočky, a pak, jako by tu ouldanou starou pticu poslechly, na mě pár ketek skočilo a začaly mě jak lunatický drápat. To sem ale zlunatikoval já sám, bratři, a začal je mydlit, ale ta babooshka řekla: „Hnusáku, nech moje kočičky na pokoji,“ a drápla mě do fejsu. Takže jsem vyskrímnul: „Ty hnusná stará sumko,“ a trochu sem bitkově nadzvedl tu stříbrnou sošku a zasadil jsem jí parádní tolčok na guliver, a to jí fakt chorošně a krásně zavřelo konečně hubu.
Hodně populární je v našich končinách stejnojmenná adaptace románu, již natočil v roce 1971 Stanley Kubrick. Ihned po uvedení se stala terčem kritiky a v několika zemích byla dokonce zakázána či stažena z distribuce. Film, ačkoliv se nedrží přesně detailů, vystihuje do značné míry podstatu knihy. V knize je sice jazyk mnohem košatější (viz citace výše), ale bez přiloženého slovníku je dosti nesrozumitelný, proto došlo k určitému zjednodušení. Každopádně přestavitel hlavního hrdiny, mladý Malcolm McDowell, je opravdu vynikající, takže Kubrickovi odpustíte i některé výraznější změny — jako to, že z patnáctiletých puberťáků udělal pětadvacetileté mladíky. Ovšem režie je naprosto brilantní, dle mého názoru je výsledný film lepší než (ovšemže žánrově dosti odlišné) Osvícení nebo Vesmírná odyssea. Je plný chorošného supernásilí, božského Ludviga van a bitkového láfání, takže jestli se vám nechce číst kniha, určitě si sežeňte alespoň film, před časem u nás vyšel na DVD.
