Čti a plač

Tichý proud bezbožného žalozpěvu

Silent Stream of Godless Elegy. Vím, zní to jako pokus trumfnout v soutěži o nejdelší název kapelu Nahoru po schodišti dolů band, ale ve skutečnosti se jedná o největší tuzemský přínos k žánru zadumaného doom metalu. Když jsem ještě byl chlapec patnáctiletý — s vlasy učesanými tzv. „na prdel“, živený jen Májkou a čínskými polévkami za dvě padesát — pořádal se u nás na vsi festival místních kapel, nazvaný Rockové Hranice. Existuje prý dodnes. Člověk by se nad takovým lokálním festiválkem mohl bohorovně pousmát — kdo asi tak v podobné díře mohl vystupovat, že? Tím spíš je s podivem, že tehdy v půlce devadesátých let existovalo v Hranicích pozoruhodné hudební podhoubí. A některé z těch lidí a kapel takzvaně prověřil čas. Milan Havrda už sice nemá rock-funkovou skupinu Bubble Gun, ale říká si teď Boris Carloff a sbírá ceny Anděl nebo Apollo. A Saša Langošová pořád hraje v úspěšné rockové kapele...

Dobrý den, jmenuji se Martin a jsem ten úchyl, který v šestatřiceti začal žít Modrým životem Jaroslava Foglara

Snažím se žít jako aristokrat. Praví a správní aristokraté byli lidé vzácných a krásných vlastností, pro které byli právě do šlechtického stavu povyšováni. Nu — a já chci být takovým aristokratem. Ne ovšem z nějakého zděděného šlechtického titulu, který by na mne přešel bez mé zásluhy, nýbrž který bych si zasloužil vším, co dělám. A tak jsem si utvořil tedy takový vzorný Modrý život a snažím se jím žít, abych byl pravým aristokratem. Ne titulem, ale svými činy, celým způsobem svého života. — Láďa Vilemín Kdybyste náhodou požadovali racionální vysvětlení, proč jsem začal na stará kolena žít Modrým životem, můžeme si ušetřit trápení a konstatovat, že uspokojivé vysvětlení zkrátka neexistuje. V žádné zemi na světě a v žádném alternativním vesmíru není normální, aby si dospělý zdravý jedinec den po dni zapisoval, jestli udělal dobrý skutek a nepoužil neslušné slovo, aby se ráno dobrovolně sprchoval studenou vodou a večer si...

Knižní Do-re-mi

Goodbye, Uriel… Shodněme se nejprve na tom, že knižní grafika není běh na sto metrů, skok o tyči ani hod granátem. Není co měřit, stopovat nebo počítat a výtvarná komise hodnotící Nejkrásnější české knihy roku se víc než sudím na olympiádě podobá rozhodčím v legendárním nováckém ­Do-re-mi. Snad jen s tím rozdílem, že pro hodnocení se namísto známek a bodů využívá instrument diskuse. A většinou je u toho méně obecenstva před televizními obrazovkami, vlastně je to hodnocení veskrze privátní, povětšinou bez dohledu kamer, bez píplmetrů, koláčů sledovanosti a bez Sabiny Laurinové s Pavlem Trávníčkem. Leda že by snad soutěž znovu byla v režii umělkyně Kateřiny Šedé — jako Nejkrásnější knihy roku 2015, kdy se rozdávalo sto cen a všelidovou porotu tvořil panoptikální průřez českou společností, zahrnující krom sexuologa či bezdomovce i takové místní exoty, jakými jsou Jana Uriel Kratochvílová či Sámer Issa. Na jaře 2017 se soutěž navrátila k tradici a skromnému normálu. Knihy už...

Rychlé šípy v redakci (feat. Velký plantážník!)

Příběh tohoto názvu vyšel na poslední stránce 12. čísla V. ročníku Mladého hlasatele. A třebaže to asi Foglar nezamýšlel, mimoděk tou příhodou prozradil bydliště Rychlých šípů — hlavní město Prahu. Rychlonožka, zasažen nenadálým záchvatem tvořivého ducha, dostane vynikající nápad — nabídnout své kresby redakci Hlasatele k otištění. A ostatní členové klubu ochotně souhlasí, že ho doprovodí („zůstaneme dole a budeme tě chytat“), aby už o dvě okénka později sebevědomě kráčeli budovou koncernu Melantrich, kam časopis spadal. Nejedou vlakem ani neletí vrtulníkem, zkrátka pěšky přejdou několik ulic anebo si vezmou tramvaj, kterou je v jednom záběru vidět. Ovšemže — ten objev nemám ze své hlavy, tak chytrý nejsem. Miloš Dvorský na tento podstatný detail upozorňuje ve své knížce Mýtus zvaný Stínadla (zrovna je venku třetí vydání). Zmiňuji to tady ale především z toho důvodu, že se k onomu příběhu váže několik roztomilých drobností, podrobně...

Webmistr. WTF?

Kouzelným paradoxem demokratické společnosti je její vědomé či podvědomé lpění na konservatismu, patrné téměř ve všech oblastech života. Klid a nohy v teple, tato naše typická česká filosofie, která přežila Švejka i socialismus, dosud ční nad našimi hlavami jako obludný vykřičník, hází nám klacky pod nohy a brzdí nás v rozletu. Přitom jestli demokracie něco umožňuje, je to právě rozvoj liberálního pojetí života a státu, v němž rámec přípustného tvoří pouze zákon a morálka. A tak studujete-li gender nebo máte-li na hlavě vytetovaný chuj nebo vyšíváte-li po večerech místo kalení v barech barevné dečky, je to pouze vaše soukromá věc. Dokud na ty dečky nevyšíváte vztyčené pravice a hákové kříže. Grafický design patří mezi oblasti překypující tvůrčím nadšením. Zároveň ale ve svých projevech naráží na velmi striktní limity trhu, zadavatelů a všeobecného očekávání. Bojácnost a setrvačnost myšlení lidí, kteří...

To trapné, co máte na kalhotkách

Některé mimořádné tvůrčí počiny mohou vzniknout jen v Brně. Zatímco občané průměrného českomoravského maloměsta nemají nereálné ambice, pokorně chodí na ranní směnu v Lidlu a sní o hypotéce na 2 + 1 v zatepleném paneláku na okraji obce, magické Brno v lidech nezřídka vzbuzuje touhu po něčem větším, i kdyby to měl být jen koncert Marie Pojkarové ve Vaňkovce, postup o další příčku v pyramidě Herbalifu nebo šestileté studium tělového designu na FaVU. Snad za ty tužby mohou stále přítomné trosky funkcionalismu, možná Adolf-Hitler-Platz s černým falusem ve tvaru hodinového stroje, s největší pravděpodobností je však na vině nezřízená konzumace turbomoštu a trdelníku na vánočních trzích. Jisté je, že občasné brněnské velikášství není a ani nemůže být míněno vážně. To, že Brno není Vídeň (jako AZ-kvíz není Chcete být milionářem), vám totiž nejpozději po pátém pivu a třetí Tublatance v Modrém non-stopu pokorně potvrdí každý místní. Město, ve kterém je marnost a ulepenost lidského snažení...

Jen co konečně spláchnu to lejno, půjdu spát…

Dámy a pánové, cenu Thálie za rok 2018 získává grafik a ilustrátor Bohdan Kofila Heblík za senzační dramatisaci mé básně bez názvu (známé jako „Jen co konečně spláchnu to lejno, půjdu spát“), vydané roku 2010 ve skromném poetickém souboru nazvaném Perverše. Vy jste na tu sbírku už dávno zapomněli, ale mí vzácní přátelé Kofila s panem Veverkou si z ní (a ze mne) dělají legraci až do dnešních dní. A tak je svět opět díky lehkým drogám nebo alkoholu nebo jiným stimulantům bohatší o tuto nevšední rozhlasovou nahrávku, z níž patos ssstříká proudem sssilnějším nežli ejakulát v uměleckých videích na RedTube. Pokud jste si dosud mysleli, že vrcholnými díly české rozhlasové tvorby jsou Copovy Hodiny s Kemrem nebo Uhdeho Výběrčí s Hrušínským, Bohdanův excelentní výkon Vás rychle vyvede z omylu.

(o)(o) Boobsprint (o|o) čili kozotisk od sextremistky z Femen

Když elitní ukrajinská sextremistka Anželina Diaš spáchala svými ňadry atentát na nebohého Miloše Zemana, bylo to nečekaně osvěžující zpestření poněkud mdlé kampaně, která toho kromě tradičních podpásovek a fake news ze strany vrchního kořaly & his melody boys nezvládla mnoho nabídnout. Ne že by snad snědá aktivistka do předvolebního boje vnesla nějaké úplně nové téma (to, že je Zeman Putinova coura, víme již dávno), ale originální, účinná a mediálně vděčná forma jejího protestu v našich končinách — bohužel — dosud nezdomácněla. To konstatuji s velkou lítostí, neboť veskrze chvalitebné mise Femen se od založení této teroristické skupiny v roce 2008 rozšířily po celém světě: kromě domácího Kyjeva třebas i do Vatikánu, Paříže nebo New Yorku. A svá zahraniční komanda mají dnes sextremistky také v Polsku, Německu, Itálii, Spojených státech či Kanadě. Hlavními tématy ňaderné války aktivistek z Femen jsou svoboda a ženská...

Největší fanoušek Miloše Zemana

Přátelé, snad o mně víte, že jsem věrným a oddaným příznivcem našeho pana presidenta ing. Miloše Zemana. Dlouho, pečlivě a oddaně jsem se věnoval diskusím s jeho mluvčím na Facebooku i Twitteru, jakož i četným debatám s přívrženci našeho nejúspěšnějšího politika a zároveň vrchního velitele ozbrojených sil. Mnoho hodin svého života jsem obětoval tvorbě zábavných koláží na téma milého pana mluvčího i našeho samojediného vůdce. Ale je to málo. Vím. Mohl jsem udělat víc. Chápu. Uznávám. Není pochybnosti o tom, že zdaleka největším fanouškem je můj vzácný kolega pan Pavel Kočiš, známý svou obrovskou sbírkou několika tisíc výstřižků s panem presidentem. Je to člověk, který panu Miloši Zemanovi zasvětil kus života a také celý svůj podkrovní pokojík. A Vy mi to možná nebudete to věřit, ale když mi Pavel zaslal svou fotografii s věnováním a autogramem, zažil jsem pravou a nefalšovanou radost. Děkuji! To ale není...

Benda, Brousil, První republika a Národní styl

Rychlost a povrchnost současné komunikace zdánlivě vyžaduje unifikovaná písma. Malé, poslušné dělníky anebo dokonalé stroje, jež pokorně přenášejí informaci a není na nich nic zajímavého k vidění. Pokud v novinách informujete o aktuálních kurzech měn anebo sázíte výsledky krajského župního přeboru, je to tak správně. Připusťme ale, že existují i takové případy, kdy potřebuje designér hovořit o vážných věcech, nebo dokonce v národním zájmu. To potom někdy raději sáhne po typu silném a sebevědomém, po písmu s charakterem, co dá každému vytištěnému slovu patřičnou váhu. Latinskou abecedu považujeme za danou a neměnnou. Z historie však víme, že to, co dnes chápeme jako definitivní a jednoznačně kodifikované, bylo mnohokrát zkoumáno a revidováno. Kromě vrcholné monumentální římské kapitály proto známe i poněkud neotesané nápisy řecké, ve starých unciálních rukopisech nalézáme bujné okrouhlé tvary...

Píše Martin T. Pecina, knižní grafik, autor publikace Knihy a typografie. Portfolio: book-design.eu

Archiv

Rubriky